Legenda o dúhovom moste
K.P.
V nebi je místo zvané Duhový most. Pověst o Duhovém mostě - Když umře nějaké zvíře, které je tady na zemi někomu zvláště blízké, dostane se na kraj Duhového mostu. Jsou tam krásné louky, kopce a jezera, kde si náši psí kamarádi mohou spolu hrát. Mají plno dobrého jídla, pití i slunečního svitu, jsou v teple a v pohodlí. Tam pejsek zase omládne,může volně běhat podle chuti, k jídlu má tu nejjemnější játrovou paštiku, k odpočinku ho čeká pelíšek z prachového peří. Nic ho nestraší, nejsou tam žádné bouřky ani zlí tvorové. Naši chlupatí kamarádi zkrátka mají všechno, co jejich srdíčka žádají a po čem v životě toužili. I neduhy které je provázely, jsou pryč. Ten, kdo byl starý, je opět mladý, ten kdo byl nemocen či poraněn je zdráv a při síle, plný života. Jsou zpět takoví,jaké si je pamatujeme z nejkrásnějších snů. Jsou šťastní,až na jedinou maličkou výjimku - chybí jim jejich pániček,přítel největší. Všichni si spolu hrají až přijde den,kdy se pejsek najednou zastaví a zpozorní,podívá se do dálky. Jeho jasné oči se rozzáří,celé tělo se nadšením rozechvěje. Opustí kamarády a rozběhne se zelenou trávou k obzoru,stále rychleji a rychleji. Objevil svého lidského přítele a když se konečně setkají,pevně se obejmou. V radostně bláznivém vítání pejsek olíže tváře,ruce pohladí jeho hlavu a člověk se znovu podívá do věrných očí které nadlouho zmizely z jeho života,ale nikdy se neztratily z jeho srdce. Už je nic nerozdělí. A tehdy překročí Duhový most společně … ......................................................................................................... Jak jsi jen mohl - Když jsem byla štěňátko, zabavila jsem tě svou hravostí a rozesmávala jsem tě. Nazýval si mě svým děťátkem a přes mnohé rozkousané boty a jiné pohromy jsem se stala tvým nejlepším přítelem. Vždy, když jsem byla zlobivá, pokýval si nade mnou prstem a zeptal ses: "Jak jsi mohla?!" - ale nakonec jsi mi vždy odpustil, povalil jsi mě na záda a poškrábal na bříšku. Moje výchova k čistotnosti trvala trochu déle, než jsi předpokládal, protože jsi byl hrozně zaneprázdněný, ale spolu jsme to zvládli. Pamatuji si ty noci, když jsem byla přitulená v posteli k tobě, naslouchajíc tvým tajemstvím a snům a věřila jsem, že život prostě nemůže být lepší. Chodili jsme na dlouhé procházky, běhali jsme v parku, jezdili v autě, zastavili se na zmrzlinu (mě jsi dal jen kornoutek, protože prý zmrzlina není dobrá pro psy) a dřímala jsem na slunci, když jsem čekala na tvůj příchod domů na konci dne. Postupně jsi začal trávit víc času v práci a na svojí kariéře a víc času jsi věnoval hledání lidského partnera. Čekávala jsem na tebe trpělivě, utěšovala tě, když si měl zlomené srdce a byl zklamaný, nikdy jsem ti nevyčítala špatné rozhodnutí, vždy jsem nadšeně vítala tvůj příchod domů a těšila jsem se s tebou, když jsi se zamiloval. Ona, teď tvoje žena, není "pejskař" - ale i tak jsem jí přivítala v našem domě, snažila jsem jí projevit svou náklonnost a poslouchala jsem ji. Byla jsem šťastná, protože ty jsi byl šťastný. Potom přišli děti a já jsem byla vzrušená spolu s tebou. Fascinovala mě jejich růžovost, jejich vůně a též jsem se chtěla o ně starat. Ale ty a ona jste se obávali, že bych jim mohla ublížit a já jsem trávila většinu času zavřená v jiném pokoji nebo v kleci. Ach, jak jsem je chtěla milovat, ale stala jsem se "zajatcem lásky". Když vyrostli, stala jsem se jejich kamarádkou. Věšeli se na mou srst a tahali se za ní nahoru na své vratké nožičky, strkali mi prstíky do očí, zkoumali moje uši a dávali mi pusinky na nos. Milovala jsem to všechno okolo nich a jejich dotyk - přestože tvůj dotyk byl teď takový ojedinělý - a kdyby bylo třeba, bránila bych je vlastním životem. Vkrádala jsem se do jejich postelí a poslouchala jejich trápení a tajné sny a spolu jsme čekali na zvuk tvého auta na příjezdové cestě. Bývaly časy, že když se tě zeptali, jestli máš psa, ty jsi vytáhl z peněženky mojí fotku a vyprávěl si jim o mě příběhy. V posledních letech už jen povíš "ano" a změníš téma. Už nejsem "tvůj pes", ale "jen pes" a rozčilují tě všechny výdaje na mě. Teď máš velkou pracovní příležitost v jiném městě a budete se stěhovat do bytu, kde není dovolené mít zvířata. Udělal jsi správné rozhodnutí pro svojí rodinu, ale byly časy, když já byla tvá jediná rodina. Byla jsem vzrušená z cesty autem, když jsme přijeli k zvířecímu útulku. Bylo tam cítit psy a kočky, strach a beznaděj. Vyplnil jsi papíry a pověděl: "Vím, že jí najdete dobrý domov." Pokrčili rameny a věnovali ti bolestný pohled. Poznali reálnost umístění psa ve středním věku, i když s "papíry". Musel jsi vyprostit prsty tvého syna z mého obojku, když křičel "Ne, taťko! Prosím, nenechej je sebrat mého psa!" A já jsem o něj měla starost; a jakou lekci jsi mu to právě dal o přátelství a věrnosti, o lásce a zodpovědnosti a o úctě k celému životu? Rozloučil ses se mnou poplácáním po hlavě, vyhnul ses mému pohledu a zdvořile jsi odmítl sebrat si můj obojek a vodítko. Pospíchal jsi, protože jsi měl nějaký termín a teď mám jeden i já. Když jsi odešel, ty dvě milé paní řekly, že jsi pravděpodobně o všem věděl několik měsíců dopředu a neudělal jsi žádný pokus najít mi nový domov. Potřásly hlavou a pověděly: "Jak to mohl udělat?" Věnují nám tu v útulku tolik pozornosti, kolik jim to jejich nabitý rozvrh dovolí. Krmí nás, samozřejmě, ale moje chuť k jídlu se ztratila už před mnoha dny. Nejdřív jsem vyskočila a pospíchala ke vchodu vždy, když někdo procházel okolo mého kotce, doufajíc, že jsi to ty, že jsi změnil názor - že to celé byl jen zlý sen� a nebo jsem doufala, že to bude aspoň někdo, kdo se o mě zajímá, někdo kdo mě zachrání. Když jsem si uvědomila, že nemůžu soupeřit o upoutání pozornosti s hravostí šťastných štěňat, neuvědomujících si svůj osud, ustoupila jsem do nejvzdálenějšího kouta a čekala jsem. Slyšela jsem její kroky, když pro mě přišla na konci jednoho dne a kráčela jsem za ní uličkou do oddělené místnosti. Velmi tichá místnost. Dala mě na stůl, poškrábala za uchem a pověděla mi, abych se nebála. Srdce mi bušilo v předtuše toho, co přijde, ale míhal se v tom i pocit úlevy. Zajatec lásky odešel v příběhu dní. Jak už to mám v povaze, víc jsem se strachovala o ní. Břemeno, které nosí jí hrozně tíží, a já to vím stejně, jako jsem poznala každou tvou náladu. Jemně mi oholila přední nohu a slza stekla dolu po její tváři. Oblízla jsem její ruku stejně jako jsem byla zvyklá tebe utěšovat před mnohými roky. Odborně vsunula jehlu do mé žíly. Pocítila jsem píchnutí a studenou tekutinu proudící do mého těla, ospale jsem si lehla, podívala jsem se do jejích milých očí a zamrmlala jsem "Jak jsi mohl?" Možná protože rozuměla mé psí řeči, řekla: "Je mi to tak líto." Poplácala mě a honem mi vysvětlovala, že je to její práce zabezpečit, že půjdu na lepší místo, kde mě nebudou ignorovat, týrat ani zanedbávat, a kde se nebudu muset bránit - místo plné lásky a světla, tak odlišné od tohoto místa na Zemi. A s posledním zbytkem mé energie jsem se jí snažila přesvědčit zavrtěním mého ocasu, že moje "Jak si mohl?" nebylo myšlené na ní. Bylo to určené tobě, můj milovaný pane, na tebe jsem myslela. Budu na tebe myslet a čekat navždy. Kéž by ti každý v tvém životě prokázal takovou věrnost jako já. Poznámka autora: Pokud vám článek "Jak jsi mohl" vehnal slzy do očí tak jako mě, když jsem ho psal, je to proto, že je to příběh složený z osudů miliónů zvířat, které umírají každý rok v amerických útulcích. Vítaná je snaha všech, co by chtěli článek dál šířit pro nekomerční účely, pokud připisují poznámku s autorským právem. Prosím použijte ho na vzdělání lidí na svých stránkách, časopisech, na informačních tabulích útulků a veterinárních ošetřovnách. Děkuji, Jim Willis ......................................................................................................... DESATERO PROSEB PSA 1. Můj život trvá 10-15 let každé odloučení od Tebe znamená pro mne utrpení. Pomysli na to než si mě pořídíš. 2. Dej mi čas porozumět tomu, co ode mě vyžaduješ. 3. Pěstuj si důvěru ve mne – tvou důvěrou já žiji. 4. Neplísni mne nikdy dlouho a nezavírej mne za trest. Ty máš svou práci, svou zábavu a své přátele – já mám jen Tebe. 5. Hodně se mnou mluv. Tvým slovům já sice nerozumím, za to však hlasu, kterým se na mne obracíš. 6. Věz, že nezapomenu nikdy, jak se se mnou jednalo. 7. Pomysli, než mne udeříš, že mé čelisti mohou snadno rozdrtit kosti Tvé ruky, ale já toho nikdy nevyužiji. 8. Než mi při práci mrzutě vytkneš neochotu a lenost, zkus si uvědomit, že mne možná trápí nevhodná strava, snad jsem byl dlouho vystaven slunci, nebo mám již opotřebované srdce. 9. Postarej se o mne až zestárnu – také Ty budeš jednou starý. 10. Buď se mnou v každé chvíli. Neřekni nikdy: “Ať se to stane v mé nepřítomnosti”. S tebou bude pro mne všechno lehčí…také odchod z tohoto světa, konec mého života, který vždy patřil Tobě. Dovol mi proto odejít s Tvým pohlazením a s Tvými slovy na rozloučenou. Moje věrné oči se i v tomto posledním okamžiku budou otáčet za Tebou a bylo by pro mne velice těžké a smutné kdyby Tě nikde nenašly. V skratke: Tento článek se pojednává o pověsti týkající se duše zesnulých domácích mazlíčků. Duhový most, Maris Stella. Duhový most (anglicky: Rainbow Bridge) je místo často zmiňované lidmi, jimž zemřelo jejich zvířátko. Je také tématem básní v próze z období let 1980-1992, která je mezi milovníky zvířat, kteří utrpěli ztrátu svého zvířecího partnera, velmi populární. Pověst uvádí, že duše zesnulých zvířátek se dostanou do ráje se zelenými loukami a kopci, a že jejich těla jsou prosta všech nemocí a zranění. Všichni si zde hrají a běhají, ale zároveň postrádají lásku svého lidského partnera. Jednoho dne se však jejich pán objeví, znovu se setkají a poté společně přejdou Duhový most a jdou do nebe spolu a již nikdy se nerozdělí. Příběh o Duhovém mostu je rozšířen především v severní Evropě a v anglosaských zemích, kde má dlouhou historii. Ačkoliv žádné náboženství konkrétně nezmiňuje místo, kam se dostanou duše zesnulých zvířat, je jistá podobnost s Bifröstským mostem v norské mytologii.